Baví mě „dělat druhým radost“. Mám to po tátovi, pod jehož vlivem jsem studoval výtvarné umění. Vnímal jsem tehdy častý rozpor mezi uměleckým dílem a prostředím, ve kterém se nachází. To nezřídka ničilo autorovu snahu svoji prací „udělat někomu radost“. Když jsem v roce 1989 absolvoval jako sochař AVU, tak se po listopadu otevřely nové možnosti toto prostředí ovlivňovat. Vrhl jsem se do této oblasti, která mne vždy bavila a zajímala, stal jsem se tedy architektem. Doufám, že se mi daří „dělat mým klientům radost“.

Jako občan žijící v Olomouci se považuji za „klienta“ naší samosprávy. Vytváření a udržování prostředí v Olomouci mi bohužel často „radost“ nedělá. Před 12 lety jsem i z tohoto důvodu začal aktivovat naši profesní skupinu a založil jsem s kolegy Klub architektů Olomoucka. Za 10 let nás část architektů a spřízněných přátel pochopila, že z pozice aktivistů tento stav pozitivně ovlivnit nedokážeme. Založili jsme proto před komunálními volbami v roce 2014 vlastní politické hnutí ProOlomouc a v témže roce se dostali do olomouckého zastupitelstva.

Učíme se za pochodu pracovat ve strukturách města, které se nám po volbách jako opozici částečně otevřely. Obdivuji kolegy, kteří se s velkým nasazením snaží pozitivně ovlivňovat dění v našem městě. V rámci mých omezených časových možností se snažím v tomto napomáhat. Přišla nová výzva, zda se zapojit do dění na úrovni kraje. Zkušenosti ukazují na provázanost problémů, které nás v Olomouci trápí, s kompetencemi krajské samosprávy. Proto jsme se rozhodli tuto výzvu přijmout a považuji za správné ji svoji kandidaturou alespoň „ze zadních pozic“ podpořit.
Zkušenosti ukazují na provázanost problémů, které nás v Olomouci trápí, s kompetencemi krajské samosprávy.
Narodil jsem se v Zábřehu, odtud miluji zvlněnou krajinu, a od roku 1990 šťastně žiji se ženou a dcerami v placaté Olomouci, a do kopečků jezdím odpočívat. Za více než čtvrt století své profesní dráhy jsem naprostou většinu zakázek realizoval v našem kraji. Díky bratrovi, který žije spokojeně v zahraničí, ale nepřestal milovat zdejší kraj, si uvědomuji, jaké je to štěstí, žít a pracovat doma. Vnímám to jako dar a současně i závazek. Proto považuji za poctivé angažovat se i na krajské úrovni s nadějí, že se nám podaří napomoci tomu, abychom měli všichni více „radosti ze života“ v něm.